„Libuješ si v nesnázích a těžkostech republiky, v tom, co je kde špatného. (…) Ty jen vyhledáváš to špatné. Dobře, dělej to, ale hned k takové zprávě připiš, cos Ty udělal, aby se to napravilo! Doposud jsi se ani nezmínil, cos Ty udělal pro republiku, pro lepší pořádek. (…) Velmi by mne potěšilo, kdybys místo hubování sám si vyhrnul rukávy…“

Taková slova píše Eduard Štorch svému bratrovi na konci roku 1945. Slova aktuální právě dnes, jejichž autorem byl Štorch vychovatel, pedagog, soukromý badatel, spisovatel. Ve všech těchto rolích byl Štorch víc než svéráznou osobností, ale čím déle Štorchovy romány vydávám, tím více si jej vážím. Základem pro poznání jeho osobnosti pro mne byla skvělá knížka Bohumila Kakáče Kdo byl Eduard Štorch z roku 1986. Dodnes však Štorch stojí v pozadí zájmu, je opomíjen, třebaže patří k nejčtenějším a nejúspěšnějším českým autorům vůbec. Kupříkladu v Albatrosu vyšly jeho knihy v celkovém nákladu jeden milion dvě stě tisíc kusů a nikdy nebyl problém s jejich prodejem. Nevyšší jednorázový náklad knihy českého autora měla v Albatrosu Štorchova Osada Havranů – v roce 1983 vyšla v nákladu 230 000 kusů.

Byl jsem moc rád, když jsem se za Albatros mohl podílet na výstavě Zdeněk Burian/Dobrodružství pravěku pořádané od 26. června do 20. prosince 2020 v Městském muzeu v Hořicích. Na výstavě můžete shlédnout originály k sedmi knihám Eduarda Štorcha, několik dalších obrazů s tematikou pravěku a vedle toho ve vitrínách předměty z odpovídajících dob, nalezené v okolí Hořic v Podkrkonoší. Na přelomu září a října výstavu obohatil obraz zapůjčený z Ministerstva zemědělství s názvem Lovci mamuta.

Burian jej namaloval na zakázku ministerstva v roce 1951. Je to v pořadí třetí největší Burianův olej na plátně a byla radost před ním stát a zblízka pozorovat detaily obrazu i jednotlivé tahy štětce. 

V Albatrosu jsme loni v Klubu mladých čtenářů uspořádali pro děti soutěž, která jim měla přiblížit postavu Eduarda Štorcha. Třída, která soutěž vyhrála, přijela do Hořic, kde jsme pro ni s Rosťou Walicou, mým spoluautorem monografií o Zdeňku Burianovi, uspořádali přednášku nebo spíše povídání o tom, jak se dělá knížka a jak Burian ilustroval knihy o pravěku. Nevím, jak lépe přiblížit dětem Buriana, než když si mohou zapózovat před obrazem a vyfotit se na památku. Myslím, že z toho by měli Zdeněk Burian i Eduard Štorch radost.

Na výstavě se rovněž prodávají čtyři svazky z nové edice Z letopisů Eduarda Štorcha. Vždy jde o nově zredigované texty, k nimž jsme se pokusili dohledat kompletní Burianův ilustrační doprovod. Každou knihu doprovází zasvěcený doslov Zdeňka Sklenáře. Jak jsem již psal, jde o první vydání Štorchových knih, které respektuje historickou chronologii jeho děl.

Málokdy se připomíná Štorchův jednoduchý, ale působivý styl vyprávění, lakonický, jakoby „uštěpačný“ jazyk pravěkých lidí, a na druhé straně pestré, ale neunavující popisy v příběhu Bronzový poklad. Je znát, že své příběhy vybrousil vyprávěním chlapcům, které vedl buď ve skautském oddíle nebo později při správě Dětské farmy na Libeňském ostrově. S podobně lakonickým a vybroušeným textem jsem se setkal ve zcela jiném žánru, u strašidelných povídek Montague R. Jamese, který je naopak předčítal svým studentům a přátelům v Cambridgi. Z třicátých a čtyřicátých let 20. století dnes bez krácení a rozsáhlejších textových úprav obstojí vedle románů Eduarda Štorcha jen málokterý autor. A to, jak dokázal skloubit naučnou složku díla s napínavým příběhem, nemá dle mého soudu v české literatuře dodnes obdoby. Loučím se v poněkud pohnuté době Štorchovým rovněž vysoce aktuálním pozdravem:

„Pomáhejte si ve všem všudy a bratrství vaše nemějž konce!“

Ondřej Müller

P. S. Zprávu o další ransomovce si ponechávám na příště, až budu přesně vědět, kdy knížka Nechtěli jsme na moře vyjde.