První pořádná kniha, kterou jsem kdy přečetl, byla stínadelská trilogie Jaroslava Foglara. Následovaly samozřejmě všechny další foglarovky, pak mayovky, setonovky a tomečkovky. S Otakarem Batličkou jsem se nechal unášet na vlnách odvahy a dobrodružství a s Josefem Pohlem jsem sedával za trnkovým keřem. Docela brzo jsem ale utekl k dospěláckým knížkám a k těm dětským jsem se znovu vrátil až po škole. Dnes mám rád prózu i poezii, dobrodružné klukovské knížky i poetické příběhy. Baví mě objevovat zapomenuté klenoty i hledat nová, neokoukaná jména. Často nevím, jestli jsem víc redaktor, překladatel, nebo čtenář. Mám rád autory, kteří k dětem nemluví svrchu. Baví mě vymýšlet nové věci a vznik knížky je pro mě jako hra. Má spoustu pravidel a občas je trochu drsná, ale když se do ní člověk ponoří a dohraje ji až do konce, je to radost.

Odmala se motám kolem knih. Zpočátku jako dětská náruživá čtenářka, pak jako vysokoškolská studentka, poté jako knihovnice, nakladatelská redaktorka a nyní i trochu autorka. Jsem dlouholetá literární redaktorka Albatrosu, věnuji se knížkám pro menší děti a řídím i příslušné edice. Mám ráda „své“ autorky a autory – výtečné představitele současné české prózy a poezie. Baví mě „být při tom“, proto rediguji především původní texty. Věřím, že přátelské vztahy jsou při zrodu knihy jen k jejímu dobru. Obdivuji českou ilustrátorskou školu, a právě při práci s obrázkovými knihami mám příležitost ji hlouběji poznávat. Ovlivněna svou dětskou četbou dodnes nejradši rediguji (a sestavuji k vydání) soubory pohádek. Ač mě v školních letech minuly příběhy Astrid Lindgrenové, o to s větším potěšením je uvádím spolu s překladatelkou mezi české čtenáře. Autorčina dětská duše je mi velmi blízká. Vždyť většina redaktorek a redaktorů knížek pro malé zůstává stále v mnohém dítětem. A neměli by to vlastně mít v popisu práce?

Do Albatrosu mě přivedl pes. Vlastně kluk a pes. Kluk se jmenoval Sebastián a pes Bella. To jsou totiž hrdinové první pořádné knížky, kterou jsem pro Albatros ještě jako studentka francouzštiny a angličtiny na ÚTRL FF UK přeložila. Práce na dětských knížkách se mi zalíbila natolik, že jsem se o něco později rozhodla pomáhat jim na svět už ne jako překladatelka, ale jako redaktorka. V Albatrosu jsem pak potkala další přátele na celý život: Medvídka Pú, Prasátko, Ijáčka, Pipi Dlouhou punčochu, Luisu a Lotku… A jednu dávnou přítelkyni z dětství, spřízněnou duši, jak by řekla ona, se mi díky Albatrosu podařilo vzkřísit, a sice Annu ze Zeleného domu. Pracovat v Albatrosu pro mě zkrátka znamená být v dobré společnosti.

Čtení je prostě nejlepší způsob prokrastinace. To jsem věděla už jako dítě: četla jsem si na záchodě, četla jsem si ve vaně, ve vlaku nebo v posteli. Když jsem si četla, nic dalšího jsem nemusela. Byla jsem jen sama se sebou, tady a teď, ve světě, který pro mě vytvořil autor a ilustrátor. Postupem času jsem se ocitla na druhé straně. Jako autorka si své příběhy vymýšlím sama a jako redaktorka pomáhám jiným, aby se jejich příběhy dostaly na světlo světa. A doufám, že tím podporuji další generaci mně podobných dětí, které na větu: „Pojď umýt nádobí,“ odpoví: „Až potom. Teď si ČTU.“

Vyrostla jsem u Bobří řeky – v kraji, kam se svým oddílem jezdíval tábořit Jaroslav Foglar. Číst jsem se naučila ještě v mateřské školce, a to díky knížce Jiřího Kahouna Pískací kornoutek, kterou jsem znala nazpaměť. Netrvalo dlouho a přečetla jsem všechno, co doma bylo – včetně Babičky a Osudů dobrého vojáka Švejka. Když rodiče zjistili, že mi došel materiál, odvedli mě do místní knihovny. Od té doby sousedé pravidelně vídali vytáhlou obrýlenou holčičku vláčející tašky knih tam a zase zpátky. Obsah objemného zavazadla se postupně měnil: Zvířátka z Malinové paseky vystřídali Kluci, holky a Stodůlky, po nich nastoupili na scénu Rychlé šípy nebo Karl May. Nejvíc jsem si oblíbila dva díly paperbackového Old Surehanda, které se následkem neustálého provozu v podstatě rozpadly na atomy. Po maturitě jsem vystudovala publicistiku a stala se novinářkou. K dětské literatuře jsem se vrátila po narození potomka, kdy jsem pro ni zahořela natolik, že jsem založila blog Knihy dětem. Se synem po boku jsem začala znovuobjevovat krásu knih pro nejmenší čtenáře. Po několika letech fungování blogu jsem přijala nabídku připojit se k redakčnímu týmu nakladatelství Albatros. A stále hořím.

Skutečně radostnou částí mojí pracovní náplně je navržení vizuální podoby jednotlivých titulů nakladatelství Albatros, tedy knih pro děti a mládež. Jsem výtvarnice, a proto jsou mi nejmilejší knihy plné nápadů, barev a fantazie. Cítím také velkou zodpovědnost vůči mým předchůdcům, kteří 65 let vytvářeli dobré jméno nakladatelství Albatros. Vycházím ze znalosti široké škály stylů práce jednotlivých výtvarníků všech generací. Základním předpokladem k vydání opravdu kvalitní, krásné knihy je dobrý výběr celého realizačního týmu a vlídná a důsledná koordinace prací. Na spolupráci autora, ilustrátora a grafického úpravce totiž záleží celkový výsledek snažení všech zúčastněných.

Když jsem byla malá, vyprávěla mi babička o tom, jak to chodí v nakladatelství. Pracovala totiž jako redaktorka v Československém spisovateli a mně její práce připadala krásná. Čtenáři prý na knihy stávali dlouhatánské fronty a redaktoři tehdy (ke konci šedesátých let) kryli nepohodlným autorům záda. A tak se stalo, že jsem se vydala stejnou cestou. Pečovala jsem o texty pro děti i dospělé, o beletrii i odbornou literaturu. A dětské knížky pro mě začaly být ještě důležitější, když přišli na svět mí synové. Objevili pro mě nejrůznější poklady, třeba slovenskou encyklopedii východoněmeckých aut nebo knížku s podrobným popisem hasičské vyprošťovací techniky. Největší radost mi ale dělá krásná literatura v pravém slova smyslu. Na práci redaktora nejvíc oceňuju, že se potkávám nejen se skvělými texty, ale i s inspirativními lidmi.